Blog

Historie příborů

Víte, jak si navzájem pomohly vidličky a špagety? A proč francouzský král přikázal zaoblit čepele nožů? Než se lžíce, vidlička a nůž sešly na jednom stole, překonaly dlouhou cestu.

Co bylo dřív, polévka nebo lžíce?

Lžíce je nástroj pro stolování používaný po celém světě. Začala se používat již ve starověku, kdy se začaly vařit polévky a kaše.
Nejstarší dochované lžíce pocházejí ze starověkého Egypta. Jsou vyrobeny ze slonové kosti, pazourku a dřeva, často zdobené náboženskými symboly. 
V Číně byly nalezeny bronzové lžíce s ostrým koncem, který sloužil k napichování jídla. Nejstarší čínské lžíce jsou vyrobené z kostí.
Lžíce ve starém Římě a starověkém Řecku byly z bronzu, obvykle měly špičaté konce.
První lžíce byly mělčí a širší než dnešní lžíce. Měly krátkou a silnou rukojeť a držely se v pěsti. Každý strávník měl svou vlastní lžíci, která s ním putovala i na cestách. Středověké lžíce se vyráběly z různých materiálů, v závislosti na společenském postavení jejich majitelů. Nejchudší vrstvy používaly lžíce z rohoviny, dřeva, mosazi nebo cínu. Vyšší vrstvy si mohly dovolit stříbrné lžíce, zlaté byly výsadou královských rodin. Železo se na konzumaci jídla nepoužívalo, protože ovlivňovalo chuť.
V období raného středověku se lžící jedla jen tekutá strava. Pro konzumaci dalších jídel se používal chléb nebo placka, pomocí kterých si odkrojené sousto masa a omáčky dopravovali stolovníci do úst. K etiketě lepší společnosti patřilo tyto placky nejíst, ale pohodit je psům, kteří seděli u svých pánů a hlídali, jestli pro ně něco nespadne pod stůl. Členové chudších domácností si tento luxus nemohli dovolit, „lžíci“ snědli spolu s masem.
V období renesance, tj. v 14. – 16. století, se strava stávala bohatší a pestřejší, objevily se přílohy, dezerty a omáčky, a lžíce dostala větší možnosti využití.
Na začátku 18. století měla lžíce úzký a elipsovitý tvar, ukončení rukojeti je špičaté. Současný tvar dostává lžíce až ke konci 18. století – špička lžíce je užší než její těžiště a rukojeť má zaoblený konec.

Stříbrné příbory Schiavon

Oblíbený tvar příborů „housličky“ vznikl v polovině 18. století. Kolekce Piemontese italské značky Schiavon.

Vidlička – nástroj satanův

Vidlička je především jídelní nástroj západní kultury, ve východní Asii plní funkci příboru hůlky.
Jako kuchyňský nástroj na přípravu pokrmů vznikla vidlička již v starověkém Egyptě. Starověcí Řekové používali vidlici při servírování pokrmů. Tyto nástroje byly bronzové nebo stříbrné, podle společenského postavení majitelů. Jako osobní jídelní pomůcka se vidlička objevila v Byzantské říši, dle archeologických nálezů ze 4. století. V raném středověku se vidlička rozšířila v oblasti Blízkého východu, v 10. století byla zde již běžně užívána. První vidličku, coby osobní příbor, si do Evropy přivezla byzantská novomanželka římského císaře v roce 972 a okamžitě upoutala pozornost na oficiální císařské hostině. Tehdy ještě dvojzubá vidlička se používala hlavně ke konzumaci ovoce a moučníků. V 11. století se používání vidliček rozšiřovalo po Itálii i zásluhou špaget, které se do té doby konzumovaly natočené na dřevěné hůlce. Vidlička byla k tomu vhodnější a tak se tato novinka šířila snadněji. V 16. století byla vidlička známá v celé Jižní Evropě. Každý host při stole měl svůj vlastní komplet vidličky a lžíce, který s ním cestoval ve speciálním pouzdře zvaném cadena.
Na francouzský královský dvůr vidličku se třemi hroty oficiálně uvedl na konci 16. století král Henry III. po svém návratu z italských Benátek. 
V severní Evropě se vidlička šířila pomaleji. Anglický cestovatel Thomas Coryat zaznamenal její používání ve svých cestopisech z Itálie z roku 1611. Ale ještě dlouho poté se na užívání vidličky hledělo jako na „zženštilý italský rozmar“.  Na stolech severní Evropy se vidlička definitivně udomácnila až v 18. století, v Severní Americe dokonce až v 19. století.   
Vidlička musela na svých začátcích bojovat také s katolickou církví, která ji díky podobě s vyobrazeními satana a jeho satanských vidlí označila za nástroj ďáblův. Také proto se musela pokládat na stůl obráceně, tedy hroty směrem dolů, aby satana nelákala ke stolu.  
Typicky zakřivený tvar vidličky vznikl v Německu v 18. století, čtyři hroty získala až na začátku 19. století.

Nůž nebyl pro každého

Nůž je nejstarší nástroj používaný ke konzumaci jídla. Hlavní složkou stravy bylo odpradávna maso, a to se muselo porcovat.
Ještě v 16. století byl na stole společný nůž pro všechny stolovníky. Když bylo stolovníků víc, používali dva jeden nůž. Až ke konci 16. století měl každý svůj. Nicméně, nejednalo se o dýku, byl to špičatý jídelní nožík. Svůj typický zakulacený tvar získal stolní nůž v 17. století na francouzském dvoře poté, co špičaté nože způsobily několik zranění stolujícím dvořanům.

Poříbory Atlantic německé značky Robbe & Berking.

Moderní nerezové příbory jsou vyrobeny z kvalitní oceli a lze je mýt v myčce. Sada příborů Atlantic německé značky Robbe & Berking.

Další jídla, další příbory

Rozšíření základní sestavy lžíce, vidličky a nože o další specializované příbory přišlo v 17. století v souvislosti s přechodem k pestré a bohaté kuchyni. Zámořské cesty přinášely nové suroviny a nápoje - kukuřici, papriku, rajčata, brambory, kávu, kakao, čaj. Vznikala nová jídla a nové chutě, ke kterým vznikaly speciální příbory, například lžička na zmrzlinu, lžíce na kaviár, kávová lžička, lžička na vejce, dezertní lžička, vidlička na chřest, vidlička na ovoce, vidlička na sýr, vidlička na kraba, vidlička na ryby, vidlička na olivy, dezertní vidlička, vidlička na salát, nůž na ryby, dezertní nůž, …

Dětská sada The Gruffalo značky Arthur Price.

Příbory jako způsob prezentace 

Středověké hostiny plnily kromě výživového poslání také reprezentační funkci. Prostřednictvím hostiny prezentoval hostitel své bohatství, byla to příležitost předvést hostům něco mimořádného, odlišit se.
Použití příborů k tomuto účelu bylo logické. A zvláště u stříbrných příborů to bylo vzhledem k vlastnostem stříbra i poměrně snadné.  Již velmi brzo se začaly rukojeti lžic a posléze nožů a vidliček zdobit. Určitě kvůli identifikaci a taky z estetických a prestižních důvodů.
Například v staré Anglii byly rukojeti lžic zdobeny tvarem žaludu, knoflíku či diamantu. V časech Tudorovců byly oblíbenými dárky ke křtinám sady Apoštolských lžic s ukončením rukovětí ve tvaru hlavy apoštolů.
Zaoblovat rukojeti stříbrných příborů začali jejich výrobci v 18. století. Mnohé z tehdy vytvořených vzorů se používá dodnes.

Kolekce příborů Conchiglia od Schiavonu.

Podoba mušle se na příborech objevuje více jak dvě stě let. Kolekce Conchiglia značky Schiavon.